Všechno to začalo na jaře, roku 2010...
Budu vám vyprávět náš příběh...
Nikola je ve škole "nová". Nedá se říct úplně nová, je ve třídě přes půl roku, ale pořád tam platí za ne úplně oblíbeného "nováčka". Vyděla jsem jí každý den, několik hodin, ale nepromluvila s ní ani slovo. Byl to cizí člověk. Ale za pár týdnů už bylo všechno jinak. Nikola vždycky BYLA kreativní a aktivní. Neuvěřitelně moc, a v tomhle byla neuvěřitelně úžasná. Po tom, co jsme se mírně seznámily, mi jednou navrhla: Nechceš se mnou udělat lívanečky? A já šla. Bylo to jídlo z takových těch polotovarů, z krabic. Bavilo nás to. Ale koho by tenkrát napadlo, že to někomu budeme vyprávět?
Po lívancích přišly buchty, muffiny, a další jídla z prášků a z polotovarů. Ale vždycky, vždycky jsme byly pyšné na každý povedený výtvor, co vzešel z naší kuchyně, našich rukou stejně. Potom už nám ale krabice nestačila. Potom jsme chtěly vlastní těsta, krémy a výtvory. Začátky nebyly lehké. I kdyby jste si přečetly tisíce knih o vaření a miliardy rad, tak to z vás NIKDY neudělá kuchaře. Nikdy. Začaly jsme dělat sušenky, buchty, koláčky, a nakupovat časopisy o vaření. V téhle době, jsme pečení totálně propadly.
Začaly jsme si výtvory fotit, a hrdě je dávat ochutnávat rodině...
Asi na konci roku 2010, myslím to bylo, začal běžet televizní pořad NaNože!... (Možná ho neznáte, běžel na primě, a na stream.cz si můžete najít díly) Já i Nikola jsme ho sledovaly, a každou reklamu jsme si volaly, aby jsme pořešily, co se v pořadu událo. Oběma nám byla nejsympatičtějíší mladá blondýnka, kuchařka a cukrářka - amatérka, Iveta, která byla neuvěřitelně bojovná. Hrozně jsme jí fandily. Po skončení soutěže jsme na ní trošku pozapoměly. Ale tak za měsíc po soutěži se v knihkupectvích objevila kuchařka Iveta a Sladká Francie. Obě jsme si jí koupily. A potom, byl asi únor, nebo konec ledna, jsme se rozhodly. Za jeden rok, upečeme Všechny recepty z Ivetiny kuchařky. Celý rok 2011, ani o den déle.
Ze začátku jsme nasadily strašně pomalé tempo, a za dva měsíce neudělaly snad ani 10 receptů ze sedmdesáti. Potom nám ale došlo, že to nestihneme, a nasadily ohromné tempo. Během 5 týdnů, co jsme měly volné o letních prázdninách, (samozřejmě né každý den, tak dvakrát, třikrát do týdne) jsme upekly 20 receptů, a ani po prázdninách nepolevily. Jely jsme ohromným tempem, a zažily neuvěřitelné věci. Asi 29. prosince 2011 bylo všechno hotové. Každý recept.
Teď je o půl roku později, a mě je do breku z toho, co se stalo. Ano. Už půl roku jsme nepekly. Nejdřív byl problém kůli stěhování, ale potom...prostě už to nezačalo. Nemohlo. Najednou bylo všechno jinak. Nejdřív jsem si myslela, že by to ještě přeci jenom mohlo pokračovat. Ale jednou, na hodině Němčiny sem se podívala na Nikolu, která s povídala s někým jiným, a ke mě byla otočená zády, i když už jsem do ní půl hodiny ťukala, protože jsem jí potřebovala něco říct. A v tu chvíly, když jsem se na ní podívala, jsem si uvědomila, že po dvou ketech to skončilo. Konec. Už to prostě nebudeme my. Nikdy.
Moje máma mi pořád vyčítá, že už nepeču. Ale ona to prostě nechápe. Nechápe to.
I když už je konec, já si za svým snem jdu, i když mi bude trvat, než si uvědomím, že za ním jdu sama. Může mě ale vždycky hřát myšlenka, že jsem zažila chvilky, které NIKDO NIKDO na světě nezažil. Dokonalé chvilky naprostého úžasu.
Za tu dobu, mi nikdo nepřirostl k srdci jako Nikola. Byla pro mě základ. Vadilo mi, když jse ní nebyla v kontaktu.
Pečení jsme naprosto propadly. Nemluvily jsme skoro o něčem jiném, ale zároveň jsem k ní měla neuvěřitelnou důvěru. Už jí nemám, ale měla jsem jí, a to je nejduležitější.
Miluju vzpomínky na ty dva roky. Jsem za ně vděčná, děčná a vděčná. Tyhle vzpomínky budu mít do konce života, a to se vsaďte. A vsaďťe se, že jednou se otevře cukrárna, a i když už jí nebudeme vést spolu, její název ponese naše jména.
Jsem zatraceně hrdá na to, co jsme dokázaly.
Buďte hrdí na to, co jste dokázaly, a pokud jste prožily cokoliv úžasného, připomínejte si to.
Nenechte se od života shodit, a pokud necháte, zvedněte se ze země.
Děkujeme naší vytrvalé grafičce, Maky.Orel ( zkusdess.blog.cz ), která je prostě nejlepší!
Ale především, děkujeme vám. Vám, co jste četli náš blog a prožívaly tohle všechno s námi. Končí to, ale něco nového začíná...
Tenhle blog zmizí ze scény. Nebude smazán! Bude tady vždycky jako inspirace, ale třeba se něco stane. Cokoliv. A tahle stránka se rozběhne znovu. Blog slavil skoro jeden rok a nejvyšší návštěvnost byla 102 lidí.
S láskou, co přetéká přes srdce, naposledy vaše Gurmánky M.N. 2010 - 2011
ta víš kdo! | 15. května 2012 v 14:25 | Reagovat
